Ačkoliv se daly předvídat jisté komplikace s nástupem fungování tzv. „sdílené ekonomiky“, asi málokdo čekal, že technologický start-up založený v roce 2009 v americkém San Francisku se v průběhu bezmála deseti let stane pravděpodobně mediálně nejexponovanější byznysem v této oblasti. Odhlédneme-li od otázky, proč není stejná míra pozornosti věnována např. sdílené letecké přepravě osob (tzv. „cost-shared flights“), pro úvod do světa komplikací sdílené ekonomiky asi nenajdeme lepší příklad, než společnost Uber a její globální postavení.
Úspěch Uberu nezůstal bez povšimnutí nejen taxislužeb, ale také měst a států po celém světě. Výjimkou není ani Česká republika, kde se v poslední době činnost Uberu stala značně diskutovaným problémem. K postavení Uberu se vyjádřil i Ústavní soud. Ve svém nedávném nálezu se zabýval ústavní stížností proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Napadaným rozhodnutím vrchní soud zrušil předběžné opatření, které Uberu zakazovalo provozovat a zprostředkovávat taxislužbu v Brně. Samotným jádrem sporu byla přitom otázka, zda lze vůbec považovat služby Uberu za taxislužbu.
To, co vypadá jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, jí zpravidla také bude (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck). S tímto známým anglickým rčením Ústavní soud odmítl argumentaci Uberu o tom, že není taxislužbou. Navíc je toho názoru, že vrchní soud postupoval chybně, pokud ze skutečnosti, že Uber nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, vyvodil, že jeho činnost nemůže být považována za taxislužbu.
Stranou posouzení rozhodnutí vrchního soudu přitom zůstalo právě postavení Uberu, což mimochodem Ústavní soud označil za projev „libovůle“ při výkonu veřejné moci. Ústavní soud kromě otázky splnění podmínek pro předběžné opatření uložil vrchnímu soudu zejména posoudit, zda činnost Uberu lze kvalifikovat jako taxislužbu a bude tak podléhat příslušné regulaci. Ačkoliv by bylo unáhlené předjímat, jak se v Olomouci vypořádají s rozhodnutím Ústavního soudu, postoj Ústavního soudu již teď může mnohé napovědět.
Ve světle aktuální situace je zřejmé, že evropský boj proti „alternativním taxislužbám“ po vzoru Dánska, Španělska, Francie a dalších zemí Evropské unie postupuje v České republice do dalšího kola. Po sérii zákazů a ústupků zůstává Uber nadále pouze v Praze. Zdali tomu tak bude i v budoucnu, nebo jako v případě Dánska v důsledku možného zpřísnění zákonů český trh společnost opustí, je velkou neznámou.
Lze však poznamenat, že ať už se úvahy národních soudů budou ubírat jakýmkoliv směrem, budoucí právní úprava ve vztahu ke sdílené ekonomice by měla aktivně podporovat podnikatelskou činnost firem nabízejících služby v daném segmentu, nikoliv naopak. To by však zároveň nemělo znamenat, že na podnikatele ve sdílené ekonomice se budou vztahovat mírnější regulace než na podnikatele „klasické“.
